Olympijské a Paralympijské hry v Riu jsou minulostí. Nastává čas hodnocení a z našeho pohledu můžeme jednoduše konstatovat, že to Brazilci, navzdory všem katastrofickým scénářům, zvládli velmi dobře.
Rio nelze srovnávat s Londýnem či Pekingem. Destinace Brazílie, její zvyky, životní úroveň, psaná i nepsaná pravidla jsou natolik odlišné a pro nás exotické, že to prostě není možné.
Nicméně, nikde jsme nezaznamenali nějaký závažný organizační problém, úroveň ubytování či stravování byla dostatečná a také po stránce logistické vše probíhalo dle standardu olympijského a paralympijského hnutí.
Brazilci zvládli také přetížený dopravní systém Ria a kdo by měl možnost sledovat bezchybný transport a precizní logistiku celé olympijské či paralympijské vesnice do centra Ria na stadion Maracana, kde bylo slavnostní zahájení a zakončení Her, údivem by mu patrně poklesla brada.
Brazilci se obdivuhodně dobře vypořádali také s nedostatkem dobrovolníků. Místo nich povolali nekompromisní a přesně fungující armádu. Tím dosavadní, sympatickou práci nadšenců povýšili na přesnou činnost bez kompromisů a zaváhání, což, při vší úctě k činnosti dobrovolníků najednou dalo hrám úplně jiné parametry pokud jde rychlost, přesnost a věcnost.
Rio určitě nebylo hrami honosnými a přepychovými s luxusními auty či nadstandardním zázemím, ale rozhodně nemůžeme říct, že by se něčeho nedostávalo.
Samostatnou kapitolou byli diváci. Prořídlé tribuny olympijských her vystřídaly zaplněné tribuny her paralympijských. I zde se projevila schopnost Brazilců velmi rychle reagovat na vzniklou situaci. Pro paralympiádu výrazně snížili vstupné tak, aby bylo přístupné široké veřejnosti a po pár dnech mohli konstatovat zcela zaplněné stadiony a 1,6 milionu prodaných vstupenek.
A skutečně nenapodobitelný je brazilský fanouškovský temperament s prvky samby a fotbalového skandování. Pokud něco podobného zažijete například na zcela zaplněném plaveckém nebo atletickém stadionu či při dráhové cyklistice, musíte konstatovat, že to bylo fascinující, jako samotné Rio.